Jestliže milujete krásně upravené zahrady v jednom stylu, pak vám padne jako ulitá japonská zahrada. Slouží jako součást klasické zahrady a vizáží se jedná o zahradu okrasnou. Japonskou zahradu si většinou na zahradě staví lidé, kteří tíhnou k východním filosofiím anebo lidé, kteří prostě mají rádi eleganci, jednoduchost a přesnost tvarů zahrady.
K tomu, aby si člověk mohl založit japonskou zahradu, nepotřebuje ani mnoho prostoru, ani mnoho peněz - jejich vybudování je relativně levné.
Na malých prostranstvích lze založit tento typ zahrady jen velmi obtížně. Samotným vývoj japonských zahrad je ovšem s menšími prostory spjat, jelikož se tato zahrada vyvíjela na poměrně malém prostoru ve stínu původního čínského stylu zahrady. Japonská zahrada je velmi silně spjata s japonskou odnoží takzvaného zenového buddhismu.
Vyvinula se v podstatě z čínské zahrady tak, že se snažila vhodně zkombinovat estetiku s úctou člověka k těm nejmocnějším silám všemocné přírody. Estetika v čínském pojetí se formovala zejména s úctou k božstvu kami. Japonské zahrady lze rozčlenit na několik variant. A nabízejí se i velmi levné řešení.
Zhruba do 7. až 8. století našeho letopočtu byly japonské zahrady skoro totožné se zahradami čínskými. Dělo se tak zejména v obdobích Nara a Heian. Typickými znaky těchto zahrad se staly jezírka, mosty, vodopády a malé říčky a uličky lemované lampami a menšími i většími pavilony. V 11. století došlo k zakládání takzvaných suchých zenových zahrad.
Ty tvořil hlavně uhrabaný písek a štěrk vhodně doplněný většími i menšími kameny. Jednalo se o jakési typy abstraktních zenových zahrad. Postupem času se zahrady začaly mnohem více podobat těm dnešním. Jako příklad může sloužit třeba taková čajová zahrada, v níž se konají tradiční čajové obřady a také různé jiné rituály spojené s pouštěním tradiční japonské hudby, rozjímáním a naprostým soustředěním mysli.